PYRENEJE 2008

Dachstein 30.6. – 5.7.2007

 I. den Sobota 30.6.2007

Letošní zahřívací expedici jsme začali srocením u Bodlinů. Vyrazilo nás sedm našláplých členů a jedna členka – v pořadí: náčelnice ženského týmu: Lída, náčelníci mužstva Křivy a Veči, mužstvo: Bodlina, Šéf, Bořek, Kája, Radek, potah: Škoda Felicie, Ford Escort combi.

Po šesté hodině ranní jsme konečně vyjeli směrem na České Budějovice a Dolní Dvořiště. Už v Budějovicích se posádka s Fordem, vedená zmatenou GPS, ztratila. Znovu jsme se sešli až za hranicemi. V Rakousku jsme pokračovali na Freistadt, Enns, Steyer a pak jsme se rozdělili – Ford vyrazil přes Liezen a Felicie přes Gmunden a Bad Ischl do Hallstattu. Asi ve dvě hodiny jsme se sešli na parkovišti za Hallstattem Tady jsme parkovali auta po celou dobu, kdy jsme byli v horách.

Po pořádným obědě jsme si sbalili všechny potřebné věci do baťohů a vyrazili do hor. Nástup nám začal za Obertraunem po sjezdovce. Nejdřív jsme mysleli že půjdeme po značce ale ta byla špatně značená, takže jsme radši zvolili sjezdovku. Místama to byla docela síla a málem jsme lezli po čtyřech jak to bylo prudký:+) Asi uprostřed sjezdvky jsme narazili na trafačku (bouda, kde bylo něco s elektrikou a čerpadlo) s otevřenou půdou a s uskladněnými matracemi co se dávají na sjezdovku jako zábrany, která se nám hned zalíbila jako místo na přespání.Večer nás vylekal někdo na čtyřkolce – asi správce z nějaké chaty, ale jinak tam byl klid a krásně jsme se vyspali až do bílého rána.

II. den Neděle 1.7.

Ráno jsme postupně seskákali z trafačky dolů a posnídali jsme, při tom nás zase trochu vylekal člověk projíždějící kolem na čtyřkolce. O půl deváté jsme vyrazili a asi po dvacetiminutovém toupání do prudkého kopce jsme byli u první chaty – Hanzinger Hütte. Cesta se zase několikrát scházela a rozcházela se sjezdovkou. Od chaty jsme po kratším odpočinku vyrazili dál a po půl hodince jsme došli do horské „vesničky“ Krippenbrunn. Odtud jeli línější členové výpravy s línějším náčelníkem ??? (nechceme Večiho jmenovat) lanovkou na Kaserne Oberfeld. My zdatnější se zdatnějším náčelníkem jsme si to vyšlápli na Krippenegg a pak jsme se sešli tam, kde se cesta č. 656 napojuje na cestu 616. Dál jsme pokračovali k chatě Guttenberghaus. Cesta není nijak náročná, ale je dlouhá a nezáživná.Nám trvala asi čtyři hodiny. Než jsme došli na Guttenberghaus míjeli jsme asi tři „chatky“ na nouzové přespání (do té první by se vešel sotva jeden člověk, ale další dvě už byly větší).Na chatě Guttenberghaus jsme se v pohodě domluvili, protože to tam má pod palcem Češka. Ptali jsme se jí na levnější ubytování (třeba na podlaze) nebo jestli můžeme stanovat před chatou. Bohužel nám to neprošlo. Tak jsme si aspoň dali pivo a před chatou si uvařili večeři a pak jsme pokračovali dál. Chtěli jsme si najít nějaké pěkné místo na spaní dál za chatou (nejlépe před nástupem na ferratu Jubiläums). Našli jsme ho až za sedlem odkud se vychází na Ramsauer-klettersteig. Zatímco v sousedním údolí zuřila bouřka, rychle jsme na rovným plácku postavili stany a Šéf s Bodlinou si vyzkoušeli dokonce spaní na sněhu. Vyspali jsme se dobře, i když v noci pršelo.

III. den Pondělí 2.7.

Ráno nás probudil Bodlina se Šéfem, kterým už se nechtělo čekat až přestane mrholit a vyráželi na cestu po Ramsauer Hohenweg (název trochu mate, ale je to ta nižší cesta – nešli jsme po ferratách, protože bylo mokro a větrno). My ostatní jsme ještě museli o něčem přemýšlet ve spacácích. Ale za necelou hodinu jsme vyrazili za nimi. Cesta byla snadná a bez problémů jsme došli až k začátku ledovcového pole. Uvažovali jsme, jestli si nasadit mačky, ale nakonec jsme se rozhodli to zkusit bez nich a vzali jsme si jen cepíny. Traverz přes ledovec nebyl náročný, ale na konci nás čekalo prudší stoupání, kde by se mačky hodily. Bodlina se Šéfem byli chytřejší a mačky měli – zahlídli jsme je na opčném konci ledovce, když jsme na něj nastupovali. Kousek za ledovcovým polem byl ve skále tunel (Rosemarie stollen) kterým jsme se dostali na druhou stranu hory. Za tunelem se nám otevřel výhled na šladmingerský ledovec se sjezdovkami plnými lyžařů a lanovku na Hunerscharte. Bylo to jako kdybychom se najednou ocitli v zimním království. Než jsme sestoupili po žebříku dolů ke sjezdovkám, ještě jsme po feratě vylezli o kousek výš k lanovému mostu. Chvíli jsme si vychutnávali most a přešli jsme si ho každý (kromě nezodpovědníka Večiho!) tam i zpátky. Pak už jsme pokračovali ke sjezdovkám a po ledovci k lanovce Hunerscharte. Tam jsme v hospodě našli Šéfa s Bodlinou, jak vesele popíjeli pivo. V objektu lanovky jsme si dali pauzu na oběd (vařili jsme před lanovkou na verandě a seděli jsme v hale pod schodištěm). Když jsme se všichni dosyta najedli a dali jsme si pivo na cestu, tak jsme začali hledat správný směr na chatu Seethalerhütte (Dachsteinwarte). Chvíli jsme váhali kudy se dát, protože byla hustá mlha. Pak jsme narazili na cestu vyjetou od rolby a vydali jsme se po ní. Kvůli mlze jsme se drželi hodně pohromadě, protože viditelnost byla chvílemi skoro nulová... Pak už jsme došli k chatě celkem bez problémů, i když asi padesát metrů před ní je rozcestí, kde jsme chvíli váhali, protože chatu nebylo vidět.

Když jsme přišli do chaty, byli jsme tam jediní návštěvníci a tak jsme se dali do řeči s panem správcem. Ubytovali jsme se v podkroví a pak jsme si dali večeři – někteří z vlastních zásob a Veči okusil i „horolezcovu večeři“:-))) Po jídle jsme hráli uno a popíjeli k tomu pivo nebo šťávu (se slevou na alpenverein), zatímco venku řádila docela slušná sněhová bouře. Kája nám od správce zjistil předpověď počasí na další den. Vypadalo to, že dopoledne bude hezky a k večeru se to zkazí na delší dobu... Rozhodli jsme se teda brzo ráno vyrazit, pokud to půjde a zkusit dobýt vrchol, takže jsme šli brzo zalízt do pelíšků.

Cena byla ????????? možná i 20 euro (se slevou na Alpenverein), ale spalo se nám pěkně.

IV. Den Úterý 3.7.

 
Ráno v pět jsme vykoukli z okna a viděli jsme krásný východ slunce a jasné nebe bez mráčků a hned bylo jasný, že vyrážíme na vrchol. Rychle jsme posnídali a nalehko (jenom s výstrojí) vyrazili dobýt vrchol. Výstup po ledovci byl pohodový, i když jsme šli čerstvým sněhem a kopec byl čím dál prudší. Na konci ledovce jsme sundali mačky a začali stoupat po skále. Ze začátku byly ve skále jenom natlučené skoby a o kousek výš už bylo i lano. Šlo se nám docela dobře jen občas byl na skále sníh. Asi o půl osmé jsme vystoupali na vrchol a užívali jsme si krásné výhledy do údolí. Po půlhodinovém focení jsme si všimli, že se z údolí zvedají mraky a vydali jsme se zpátky k chatě. Na ledovci jsme potkali dva lidi, kteří vynášeli nahoru ke skále bedny s materiálem a šli upravovat ferratu. Protože někteří členové mužstva byli i po výstupu při síle, trošku jsme jim s bednama pomohli. Zbytek cesty jsme si užívali zimních radovánek (přece jsme se nejvíc ze všeho těšili na to, jak se v krajině věčného sněhu zkoulujeme). Když jsme přišli k chatě, bylo tam už živo. Sbalili jsme si věci, uvařili něco na posilněnou a než jsme stihli vyrazit, byla taková mlha, že jsme neviděli na dvacet metrů. Přesto jsme se před dvanáctou vydali na cestu k Simonyhütte. Asi polovinu cesty jsme šli po ledovci a dál pak suťoviskem. K chatě jsme dorazili asi za dvě hodiny. Chtěli jsme ještě vylézt nějaké ferraty v okolí, ale kvůli špatné předpovědi počasí jsme se rozhodli radši urazit ještě dnes co největší část cesty do údolí. Na chatě jsme si trochu odpočinuli a pokračovali jsme na Wiesberghaus. Tady svítilo sluníčko a na obloze nebyl ani mráček a nám tím pádem bylo pěkné vedro. Aspoň jsme měli dobrý důvod dát si na chatě pivo. Přitom jsme se rozmýšleli, jestli půjdeme dál a nebo přenocujeme tady, protože už se začala projevovat únava a do Hallstattu to bylo ještě 3,5 hodiny cesty. Nakonec jsme se dohodli, že tam zkusíme dojít. Zbytek cesty byl nezáživný, za zmínku stojí snad jedině potok Waldbach a „Gletschergarten“ kousek před Hallstattem. Na začátku města bylo parkoviště a u něj moc pěkný altánek, ve kterém dokonce polovina mužstva přespala. Ostatní měli v plánu přespat pod přístřeškem u aut. Ale večer začalo pěkně pršet a i když jsme byli pod střechou, rychle nám přestávalo být sucho. Proto jsme se přesunuli do autobusové zastávky v Obertraunu, kterou jsme si pamatovali z prvního večera.

 V. Den Středa 4.7.

Na oběd jsme se přesunuli zase k parkovišti a dohodli se, že zkusíme navštívit alespoň ferratu ?????? asi o 30 kilometrů dál za Bad Ischl a Strobel. Na místo jsme dorazili navečer a začalo další těžké rozhodování. Nakonec jsme se zase rozdělili podle aut a Šéfova posádka zůstávala do dalšího dne čekat, jeslti se zlepší počasí a osazenstvo Felicie vyrazilo směr Dolní Dvořiště. Kolem deváté večer jsme si už objednávali v hospodě v Kaplicích smažáka a o půl jedné jsme ulíhali v autobusové čekárně u Třeboně. Šéfova posádka přespávala poblíž ferraty.

VI. Den Čtvrtek 5.7.

Červené družstvo posnídalo u benzínky a oběd už si dávalo doma (nebo aspoň u Málků). Zatímco Šéfovo družstvo vyrazilo dopoledne z Rakouska a ještě se stavilo ve Slavonicích a v Deštné a domů se dostalo navečer.

A tím začala naše příprava na výstup na Mont Blanc.